Vím přesně co chci, ale nevím, jak toho dosáhnout

Už jsem myslel, že nikdy nic nenapíšu. Od května uběhla dlouhá doba a tak nějak nebylo o čem psát. V posledních dnech se toho ale odehrálo tolik, že už zase mám co popisovat. Aspoň pro tentokrát.

Minulý týden jsem se byl projít po Praze. Když jsem se vrátil domů, tak mi Bernard začal posílat fotografie nějaké dívky a optal se mě jestli nechci seznámit. Odpověděl jsem, že ne, ale pak jsem začal slídit, protože takovouhle šanci jsem nemohl zahodit. Zdálo se, že dívka projevila alespoň nějaký zájem o mou osobu a tak jsme se zkontaktovali. Překročil jsem veškeré svoje bloky, stíny, zvyklosti a pozval jí na schůzku.

    V den setkání jsem se při cestě na místo cítil snad poprvé jako normální člověk. Žádné komplexy, žádné starosti, jenom trochu nervózní, což se v takové chvíli dá očekávat. Abych to zkrátil. Čekal jsem tam hodinu a půl a ona nepřišla. Nevím proč to udělala, nebo co si tím chtěla dokázat. Nekomunikuje se mnou a snad ani s Bernardem.

    Pocit zoufalosti mě opustil celkem rychle, ale zdá se, že tato událost ve mně něco spustila. Už nemůžu vydržet sedět celý den doma a čumět. Nesnáším svůj pokoj. Stěny se přibližují a nemohu se nadechnout. Nevím, jak jinak to popsat. Nedá se tady vydržet.

    Proto jsem zkontaktoval bývalou kolegyni a přemluvil jí k setkání. Setkání mělo za úkol mě opět uklidnit. To se nepodařilo, z mojí strany to byl totální průser a jednu chvíli jsem se ze schůzky snažil utéct pryč, protože jsem se vůbec nechoval jako společník, ale spíš jako mlčící fňukna. Když už jsem si myslel, že se už musíme rozloučit, kolegyně se zeptala co dál. Navrhl jsem, vzhledem k pozdní hodině, celkem logickou večeři. To kolegyně, celkem logicky po tom co předcházelo, pohrdavě odmítla a šli jsme do parku. Cestou jsem se jí vyptával, jak probíhala její poslední schůzka s nějakým mládencem. Schválně jsem čekal, jak moje hlava zareaguje, protože jsem se s ní kdysi pokusil neohrabaně navázat jakýsi kontakt a pak jsem se tím několik měsíců užíral. Překvapivě se žádné žárlivecké myšlenky nedostavily. Aspoň v tomhle byl posun.  

    Kolegyně navrhla, že můžeme jít na kávu. Přijal jsem. Jaké bylo moje překvapení, když jsme v kavárně potkali dalšího bývalého kolegu. Ten chvíli poslouchal o čem se bavíme a pak mi řekl vše do očí. Nemám důvod si hrát na chudinku a jestli si chci honit péro, tak at si ho klidně dál honím. Ano. Tato věta a jeho parodování mého chudinkovství mi naprosto otevřelo oči. Nyní vím co chci, vím proč to chci, jenže nevím jak toho dosáhnout. Ale chci to.

    Seznamování vůbec nerozumím. Bývalá kolegyně říká, že mám chodit do nějakých “klubů”, “kroužků”... Abych se naučil komunikovat s lidmi. Myslím, že teď když mám otevřené oči bych to asi možná nějak dokázal někam se přihlásit. Daleko důležitější ale je, že jsem si uvědomil, že vstát ráno do práce, přijet domů, sedět u počítače, jít spát a ráno opět to samé asi není to nejzajímavější. Takhle to už prostě nejde.  

    Po poněkud asociálním rozloučení (ledabylé mávnutí rukou směrem k lidem, kteří se mi snaží pomoci... na facku) jsem se vydal domů. Cestou jsem si všechno promýšlel a po příchodu jsem kolegyni napsal, že mají vlastně ve všem pravdu. Dále jsem se jí svěřil se svými pocity ze schůzky a v naději čekal na odpověď.

    Jako odpověď přišlo toto: Heled, ted zcela uprimne, asi sis vsiml ze s tebou mluvim docela neomalene a asi sis take vsiml., ze s nikym jinym ne....jednu chvili sem i docela dekovala Xxxxxxovi, ze zavoval...pac promin, ty neco chces,pak nemistne trucujes a porad to ses jen ty, ale ze je tady nekdo druhy, kdo s tebou v tu chvili fakt ztraci cas, to te nezajima...delas si veci tak, jak je vidis ty...servirujes sebe jako chudaka, a pak odejdes jako chudak, behem cesty si reknes, nene, musim to priznat, pak napises, co to ma za logiku, promin, ale tohle je cely zvraceny a dost...

Z tohoto jde vypozorovat, jaký vůl jsem. Ještě jsem se zeptal, jestli bylo na dnešním setkání alespoň něco pozitivního. Prý fakt ne. Poprvé mi dal někdo vyžrat mě samotného.

__________

… Jak vidno, nezaměstnaný již neřeší tolik své pracovní problémy. Nyní se bude soustředit na popisovaní svých milostných strádání. Čtenáři věř, že k tomuto kroku se odhodlával právě od května, takže věta v začátku “Od května uběhla dlouhá doba a tak nějak nebylo o čem psát..” není pravdivá. Napsal a smazal několik textů, ale nikdy se neodhodlal je publikovat, neboť se jedná o území, na kterém si dosud neudělal pořádek. Nyní se ale situace konečně vybarvila a tak budeš mít možnost ponořit se do hledání sebevědomí, sebedůvěry, a vzpomínání na neuskutečněné tužby. Věz, že i přes mrzkou kvalitu tohoto textu, psaného v částečném šoku, se nezaměstnaný vynasnaží co nejbarvitěji svá strádání, i možné částečné výhry, popsat.

Že sem na to ale sral, co?

Ano, po strašně dlouhé době opět píšu. Proč jsem vlastně tak dlouho nic nenapsal? No, ne že by nebylo co popisovat, ale vůbec sem nevěděl, jak to dát všechno dohromady, a hlavně už mi přišlo, že hlavní téma, to znamená ztráta práce/hledání práce/nadávání na novou práci, už je tak nějak vyčerpáno. Bavil sem se o tom se spoustou lidí, kteří mě znají a ptal sem se jich o čem bych měl asi psát dál? Jelikož, mě všichni znají, tak taky všichni řekli, že bych se měl rozepsat o svých milostných peripetiích, čehož jsem se poslední dva měsíce, kdy jsem nepsal, bál jako čert kříže. Ono, psát o tom, že jsem byl na pohovoru a že se tam plácal tohle a tohle, nebo psát o tom, že jsem se dnes pokusil navázat oční kontakt s X dívkami a ani jedna si mě vůbec nevšimla, se může člověku, kterého se to netýká, zdát velmi podobné, dokonce i stejné. Mně to ale přijde úplně jinak. Ale to jen tak na úvod.

Takže, co práce? Práce je práce. Jsem stále zaměstnán a dávám tomu tolik času, abych se sám ujistil, že jsem vedení nedal záminku aby mě mohli vyhodit. To znamená, že je už samozřejmostí zůstat tam do večera a odcházet jako poslední. Neříkám, že je to každý večer, ale více jak třetina měsíce to bude určitě. Na konci dubna sem si dokonce ozkoušel, jaké to je v práci přespat. Situace byla taková, že jsem pracoval tak dlouho, že by se mi prostě nevyplatilo přijet domů na čtyři hodiny spánku a tak jsem v půl třetí ráno ulehl na hrubý, modrý koberec s batohem pod hlavou. Spal jsem dohromady hodinu a půl a už v půl šesté jsem opět zapínal počítač. Všechno tak nějak stíhám, svoje povinnosti plním. Jak říkám, snažím se nedat nikomu záminku aby mě mohl vyhodit kvůli pracovním výsledkům/nasazení. To ostatní, jako třeba mezilidské vztahy, stejně moc neovlivním. Asi. Jinak sem si právě uvědomil, že to jsou už čtyři měsíce co mám práci. Přesně tak dlouho jsem byl předtím bez práce. Zvláštní, nezaměstnanost se jakoby táhla déle.

Ještě k tý práci. Být v práci sám, když už je večer... Ono se to může zdát nepříjemné, ale aspoň u mě je to naopak. Mám svůj klid, dělám si svým tempem, poslouchám si svojí hudbu. Jistě, jelikož jsem tam sám a je tam ten večer, tak mě pokaždé chytí takový ten, nepříjemný pocit.. Nevím jako to popsat, ale výsledkem je, že si z neznámých zvuků udělám vlastní pomatené záběry. Díky tomu tak můžu slyšet několik hlasů, jak se mezi sebou baví. Asi jakože nějací duchové či co. Tento pocit zvyšující se ospalostí pomalu mizí, ale není to příjemné. Naopak velmi příjemná je chůze v noci, kdy je všude prázdno a ještě je třeba před bouřkou a sem tam foukne studený vítr. Takový vítr sebou nese i vůně a vůně sebou nesou vzpomínky. Už několikrát se mi stalo, že jsem si díky náhlé povědomé vůni okolí vzpomněl na dávno zapomenuté okamžiky, nebo jsem se díky vůni dostal do těch okamžiků, které si pamatuji, ovšem tentokrát s takovým pocitem hmatatelnosti, který mi běžné vzpomínání „přes paměť“ nemůže nikdy nabídnout. Nenapadá mě teď žádný rozumný příklad, ale tuším, že cca 70% čtenářů tohoto blogu bylo alespoň 2 roky na nějaké vysoké škole, kde studovali/studují nějakou pavědu, takže to snad pochopili. Těm ostatním se to na požádání pokusím vykoktat naživo.

Takže, to bychom měli popsaný pracovní život. Zabírá drtivou většinu mého života, ovšem za tu dobu co jsem nepsal jsem si i užíval. S Xaverem máme takový koníček. Půjčujeme si v půjčovnách auta. Začalo to Smartem, pak ještě jeden Smart, potom krásný Fiat 500. Pak byla dlouhá odmlka a nedávno jsme udělali další krok. Tentokrát to už muselo být něco mimořádného, něco co po silnicích nejde jen tak potkat. Nakonec volba padla na Caterham 7 Roadsport. Myslím, že všichni tuší, jak to auto vypadá, takže jen v rychlosti. To auto je nízký, malý, ale jakmile se člověk nasouká dovnitř, tak je to ok. Po tom autě každej čumí, škoda že bylo hnusně, takže jsme neměli staženou střechu a nikdo nemohl obdivovat krasavce uvnitř gentlemanského sporťáku. Do toho auta fouká, dveře jsou z plátna. To auto je hlučný, což je ideální při jízdě po Václavském náměstí. To auto sedí. Několikrát se ho Xaver snažil v zatáčce utrhnout, ale asi tomu nedával tolik, protože nás pak pojel plně naložený Citroen Berlingo. No a hlavně, to auto člověku připomene, jak by se to mělo dělat. Jednoduše a lehce.

 

 No... to byla blbě napsaná ukázka toho, jak trávím, svůj volný čas. Teda, takhle trávim asi 0, 09% volného času. To by asi po tak dlouhé době bez psaní zatím stačilo. Půjdu si rozmyslet, jak vlastně psát o tom, co jsem nastínil v prvním odstavci...

Frbli brbli

Opět mám zkaženou náladu. Svoje pracovní povinnosti zvládám a uzávěrku stíhám ve stanoveném termínu i přesto, že stále nemám k dispozici pitomej fotošop a illustrator. Už mě nebaví vedení pořád dokola připomínat, že nemám na čem dělat. Musím tedy čekat až kolega v šest odpoledne odejde domů, abych mohl sednout k jeho počítači a poupravit několik fotek. Přijde mi, že vedení si ze mě dělá prdel, protože programy nejsou jediný problém. Dalším problémem je totiž platební morálka. Na fakturu jsem dal datum splatnosti 14 dní od data podání faktury, což je podle mě velmi dostačující. Zítra bude prvního, měsíc od vystavení faktury, a peníze nikde. A nejsem sám, snad nikdo je ještě nedostal. Dovedu pochopit, že firmě ještě nepřišli její pohledávky, ale taky by třeba někdo mohl přijít a říct: Hele, čekáme na prachy od inzerentů, s platem nám prosim vás chvíli počkejte. Ne. Tady nikdo nepřijde a ještě Vás na chodbě pozdravěj jako by se nic nedělo.

Celkově mi přístup vedení k lidem co tam dělají přijde, jako by ti lidé byli kus hadru, který se plácá podle toho, jak oni chtějí. Příkladem by mohlo být to, co se v minulém týdnu stalo mladší kolegyni. Ze dne na den si ji k sobě zavolal kapitalista a oznámil jí, že končí. Prý si dovolila chtít víc peněz. Aby ne za tu směšnou částku co jí ten idiot nabízel. Prý se nezačlenila do kolektivu. To mu ho má 2x denně vykouřit a ještě mu u toho zahajlovat? Prý nezvládala svou práci. Ten to tak může vědět, nikdy sem ho do tý místnosti, kde pracovala, neviděl přijít. Tyto tři chatrné argumenty mu stačily na to aby se tedy kolegyně zbavil. Jistě nikoho nepřekvapí, že náhrada za kolegyni byla nalezena dříve než kolegyni vyrazil, takže to bylo celé dopředu připraveno. Náhrada bude jistě nějaká mladá blbá kráva. Tihle lidé vůbec netuší co to je někoho vyhodit. Myslí si, že si mohou dovolit všechno. Tváří se jako největší přátelé a najednou vám zarazí dýku do zad. To dokazuje i oslava kapitalistových narozenin, pár dní před vyhazovem kolegyně. Na všechny se usmíval, házel fórky na všechny strany. Nyní vidím, že je to člověk, kterému nemohu věřit ani slovo, natož ho nějak respektovat. Problém je v tom, že těch kurev je v tý firmě víc. Doufám, že jsem je nyní všechny odhalil a podle toho s k nim mohu chovat. Mám totiž pocit, že chtějí postupně vyházet všechny lidi z TIBMA co do této firmy přešli i s časopisem. Myslel jsem, že bych kurvy zkusil nějak popíchnout, ale zkušenějšími kolegy mi bylo doporučeno nic nezkoušet, protože priorita je udržet si práci.

Nyní mě čeká, ten „klidnější“ měsíc, kdy mám uzávěrku jenom jednoho časopisu. Mám tedy spoustu času na nervování, proč mi nepřišli peníze a na analyzování situace ohledně kurev. Mám za to, že se mi pokusí hodit nějaký klacek pod nohy, aby měli záminku na vyhození. Bude to velmi zajímavá situace. Připadám si jako špión na sovětské základně jaderných ponorek.

Co se týká mého pokusu o zapojení se mezi lidi, už jsem došel na konec. Nemám co dál objevovat, při současné konfiguraci. Abych se posunul dále, musela by o mě projevit zájem nějaká dívka. Ovšem, jak jsem v poslední době zjistil, dívky potřebují „zapnout“. Aby se zapnuly, musí mít muž „cosi“ co nemám. Nevím o co se jedná, ale když to člověk nemá, může se ukrájet k smrti, ale nic mu z tý holky nepadne. Je zábavné potom sledovat, jak přijde cizí muž, který to „cosi“ má. Párkrát zamrká a slečna je jeho. Vypadá to tak jednoduše! Nám zoufalcům, pak nezbývá nic jiného, než pracovat a doma se houpat na židli. Zatím to jde přežít.

Uff

No takže všechno bylo zase úplně jinak, než jak jsem si plánoval. Místo spacího víkendu jsem měl volnou jenom sobotu, protože v neděli jsem musel jet do práce. Jak jinak to taky mohlo dopadnout, když redakce řeší věci na poslední chvíli. Když jsem tedy dorazil v neděli do práce, čekal jsem, že budu mít aspoň nějaké texty k zalomení, to jsem se ale přepočítal. Nebylo nic, protože byla přeci neděle a proč by korektor něco korekturoval v neděli. Takže zbytečný den dolaďování.

V pondělí se samozřejmě navalily tuny textů a do toho chtěli redaktoři přelamovat ty zalomené. Jasně, za pár hodin to má jít do tiskárny a já mam čas se tady s tím matlat. Ještě že mi fotky upravuje kolega z TIBMA, protože nejen že já nevím jak bych je upravoval, ale hlavně bych to prostě nestíhal. Jsem rád, že stíhám lámat texty. Jak čas běžel, byl jsem čím dál nervóznější protože se blížila půl dvanáctá večer, kdy odjížděla poslední tramvaj. Kdybych jí nestihl musel bych přespat v práci, do čehož se mi moc nechtělo. Nakonec jsem musel zalarmovat Xavera a donutit ho aby mě vyzvedl a odvezl domů. Ten uposlechl a před půlnocí jsem si už hověl ve vozidle české výroby na cestě k domovu.

Dobré na celé této situaci je, že si možná konečně i něco vydělám, protože jsem placen „od strany.“ To znamená, že za zalomenou stranu dostanu určitý obnos a ač se to nezdá, je to velmi motivující, protože co si člověk udělá, to má zaplaceno. Vyplatí se tedy zůstávat v práci do večera a lámat stránku za stránkou. Bylo by také dobré, kdybych tady na tom místě vydržel už nějakou delší dobu. Třeba 5 let. Mohl bych si něco málo našetřit. Uvidíme.

Za několik posledních dní jsem udělal další krok v mém zapojení se do společnosti. Byl jsem s mladší kolegyní na kávě v restauraci, kterou mámě přes chodbu. Já jsem si tedy dal Kofolu, protože černý kal nedokážu vypít, ani když se přemáhám. Během rozhovoru, jsem mylně nabyl dojmu, že si mě kolegyně nějak oťukává, z čehož jsem pak byl definitivně vyveden jejím prohlášením, že si ona myslí, že tím, jak komunikuje, nebo jaké signály vydává, si ostatní lidé myslí, že na ní mají. Asi jako, že ostatní mají na to jí sbalit či co. Ta vysoko bych si mířit nedovolil (i když ...), takže jsme v komunikaci pokračovali jiným směrem. Byl jsem nařčen, že jsem sobec a že je můj život sestaven z nesmyslných pravidel. Je zvláštní, že tohle mi říká každý. Není to pravda. Sobec nejsem a ta pravidla se mi v minulosti velmi osvědčila, takže se podle nich budu řídit až do smrti. Že jsem prý ovlivněn tím, že jsem jedináček a to že je prý špatně. Jasně, ale ona je ovlivněná tím, že není jedináček. A netroufnu si říct, jestli to je správně nebo ne. Pomalu, ale jistě musím se zapojováním se do společnosti brzdit. Už se dostávám na tu hranu, kdy začínám mít kontaktu s ostatními plné zuby. Z toho pak pramení hloupé situace jako například ta, když mladší kolegyně nabízela nějaký koláč o který jsem neměl zájem. Na chvíli jsem se zapomněl a popravdě jsem odmítl s tím, že bych jí nerad sahal do jídla, já osobně to nemám rád. Ona však nabídla že mi sama ulomí, načež jsem řekl, že v tom případě by mi sahala ona do mého jídla a tím diskuze skončila. Je to prostě tak. Jsou věci, které nesnesu. Měl jsem si ale asi vymyslet nějakou výmluvu, která by mi neubrala tolik plusových bodů v této hře.

Nyní je přede mnou další uzávěrka. Už nejsem tak nervózní, vím že jediné co potřebuji je čas. Toho ale opět moc nemám. Snad se to stihne. Zatím mám asi 25 stran z 90 a za týden to má jít do tisku. Po této uzávěrce mě ale čeká „ten volnější“ měsíc, kdy budu mít jen jeden časopis. Přemýšlím, jestli bych se nešel začleňovat do společnosti. Nějak.

Rychlé obeznámení s momentálním rozpoložením

Myslel jsem, že únor bude volnější měsíc. Je to ale zatím právě naopak, protože mi k mému měsíčníku přibyl dvouměsíčník. Ten „naše“ vydavatelství dělá pro majitele toho časopisu. Problem je s dodáváním textů. V pondělí má jít časopis do tisku a já nemám zlomenou ani polovinu. Většina textů zase stojí u nějakého korektora. Snažil jsem se dohodit svého korektora/korektorku, ale z toho snad sešlo, že by je to stálo moc prachů nebo co. Ani se v tom už neorientuji. Já snahu měl. Prostě zase dostanu v pátek tuny textů a jakože se bude počítat s tím, že se to přes víkend zlomí a v pondělí pošle do tisku. Tůůůdle. O víkendech nedělam.
Navíc tento víkend je specielní. Budu mít totiž celý byt jen pro sebe. Samozřejmě už mám naplánováno, jak to bude probíhat. K posteli si přistavím stolek, na něj dám monitor a ps3 a celý víkend si budu hrát a pospávat. Stanovil jsem si za cíl prospat nejméně 16 hodin za jeden den. Zase se ale nebudu nutit a na protažení párkrát hodím šipkou. Strava bude jako obvykle pestrá. Těstoviny s olejem, noky s olejem, česnek, pivní sýr a chleba.
Nyní, když to víte, mohu podat zprávu o mém procesu zapojení se do společnosti. Takže, nemám již téměř žádné zábrany, mladší kolegyně se už můžu zeptat na sebevětší kravinu a vzhledem k tomu, že to není kráva, se mi ani nic nestane. Ještě před půl rokem bych se rozklepal hrůzou při pomyšlení na to, že bych se musel někoho ptát, kde jsou tonery. Zase se to ale nesmí přehánět a nesmím se nechat vyhecovat k nějaké hlouposti. Nedávno se mě Travis s Bernardem snažili donutit k tomu abych se mladší kolegyně zeptal jestli „polyká.“ Nevěděl jsem o co se jedná a tak jsem se samozřejmě ani nezeptal. Znám jejich nečisté myšlenky a toto bych si nikdy nedovolil.
Vlastně jsem se skutečně zeptal. Ovšem velmi obezřetně a s tím, že mě donutili. Dostal jsem odpověď a překvapilo mě, že kolegyně začala vyzvídat, kdo jsou Travis a Bernard. Když uviděla fotografie, začala se zajímat ještě více. Možná zde něco kvete. Aspoň bude o čem psát.
Jo ještě k práci. Nastala humorná situace. Když jsem na začátku ledna nastupoval, byla na můj počítač nainstalována trial verse adobe pragramů s tím, že se všechno objedná a zakoupí. Situace je dnes taková, že dnešek byl posledním dnem kdy běžela trial verze. Zítra přijdu do práce a indesign se mi prostě neotevře. Nepočítám s tím, že by ho někdo koupil. Časopis prostě nevyjde. To ale není můj problém, já jsem tam od lámání a jsem placen od stránky, ne přeci za to, jestli se někde něco pošle a vytiskne.

Tak tohle bylo vostrý

První uzávěrka je za mnou. A jaká panečku. Takovéhle nervy jsem dlouho neměl. Předně musím popsat své pracovní nasazení, které mě samotného velmi potěšilo. Do práce přijíždím, jak jsem už psal, v půl desáté, ale celý tento pracovní týden, jsem se domů nedostal dříve, jak v devět večer. Tak nějak jsem si stanovil za cíl stihnout uzávěrku, jak to jen půjde, i za cenu „nočních letů“. Právě noční lety se ukázaly jako velmi příjemná věc. Venku je už tma a na pracovišti je klid a ticho. Ostatní letci jsou ve svých místnostech, jsme tam stejně jenom tak dva nebo tři. Díky tomu si mohu dělat co se mi zlíbí. Mohu si všemožně ulevovat, mohu se procházet po dlouhé chodbě, mohu očichávat cizí židle nebo oblečení, a hlavně se nemusím nervovat, že musím něco do někdy stihnout. Jistě, stihnout to musím, ale večer je to takové příjemnější. Oproti tomu třeba taková práce z domova ve dne, večer, nebo o víkendu mě vyloženě sere. Zastávám názor, že doma se má pouze spát, hrát si a nebo jinak odpočívat. Kdo si bere práci domů je blázen. Zase ale beru na vědomí, že někdo netouží po tom být nočním letcem.
Příjemná je také večerní cesta tramvají. Jelikož vyrážím z konečné mohu si vybrat místo, kam si sednu. To ve dne nejde, neboť se musí počítat s tím, že jak cesta ubíhá, přibývají další a další lidé. To může vyústit v to, že se budete muset zvednout a někoho pustit, což samozřejmě činím nerad. A činím to nerad proto, že jsem vypozoroval, že lidé, kteří sami ochotně pustí stařečka sednout to dělají jen proto aby to viděli ostatní. Jen je schválně pozorujte, jak toho starého chudáka nutí sednout si a pak NENÁPADNĚ koulí očima po soupravě aby jsme my všichni viděli, kdo je tu ten geront friendly. Nedělají to kvůli starým lidem, ale jen kvůli sobě. Tedy ve dne se musí stát. Nejlépe na konci prvního vozu soupravy. Risk, že se někde objeví matka s kočárkem je menší, než že budete muset někoho pustit. Navíc matky jsou dnes již zcela soběstačné a aniž by se kohokoliv ptali, berou kočár do náruče a hekavě odmítají pomoc. Jediný problém může nastat, když se matka začne s capartem bavit. A to nahlas. Když je už capart školou povinný jste nuceni vyslechnout asi to co jsem byl nucen já vyslechnout v autobuse při cestě na vesnici. Další nepříjemnou věcí jsou opilci, kteří jsou tak trochu cítit. Příjemné je, když jedete v téměř prázdné tramvaji a přímo za vás si někdo takový sedne. On si nemohl sednout někam, kde je kolem prázdno. Ne, on chce být společenský a chrápat přímo za mnou aby tak z jeho otevřené držky smrdělo pivo na celou tramvaj. Často se jedná zedníky v zapráskaných montérkách, což celkem beru. Tvrdá práce, tak si zajde na jedno. Co ale neberu jsou zedníci, snad se stydící se za své povolání. Ty poznáte podle toho, že mají na svém oblečení enormně velká loga všemožných výrobců, cool bundu s kožíškem a nokii. Ovšem skrz igelitku C&A jim prosvítají montérky. Asi se cítí společensky znemožněni, když musí být zedníkem i cestou domů. Tak si radši hrajou na něco co nejsou. Nebo je snad nějaké vysvětlení?
O práci samotné ani moc vyprávět nechci. Ani není co. Kdo to dělá, ví, co to obnáší. Nervy, nervy, nervy. Ani zatím přesně nevím, kolik peněz mi z toho padne. Radši na to ani nemyslím a nechám se překvapit. No dobrá, nedávno jsem si dělal orientační propočet a vycházelo mi, že bych měl mít o něco víc, než co jsem měl v Tibma. Ale asi za 60x víc práce, což není špatné. Jak je to dávno co jsem byl bez práce?
Když už jsem zmínil Tibma, tak nedávno byl večírek právě pro současné i bývalé pracovníky. Po několikerém ujištění, že jsem skutečně zván, jsem s mladší kolegyní vyrazil na tramvaj. Po cestě se kolegyně snažila pohladit místní kočky, které na ni podle jejích slov „serou.“ A skutečně! Žádná se nenechala pohladit. Po chvíli jsme se rozdělili, kolegyně jela přímo na sraz a já musel ještě domů pro počítač abych se s kolegy poradil, jak na uzávěrku, titulku a další záludnosti. Po tom co jsem vešel do putiky, chvíli mi trvalo dostat se přes spletité katakomby na místo, kde byly tři stoly. Dva byly obsazeny uplně cizími lidmi, mezi kterými se sem tam objevil někdo koho jsem kdysi ve firmě zahlédl. U třetího stolu však sedla stará známá parta ze třetího patra. Usedl jsem vedle kolegyně, na kterou serou kočky, a která žužlala kyselou okurku abych se zeptal, jestli sedím správně. Bylo to totiž jediné volné místo. Odpověděla, že ne, že tady má sedět ještě jedna kolegyně. Chvíli jsem přemýšlel jestli nemám raději odejít, protože jediné místo bylo na osamělé židli u zdi a stát jen tak u stolu mi přišlo také poněkud nevhodné. Nakonec jsem se vklínil mezi grafiky, kteří už tak nemohli pokračovat ve svojí zábavě a ve svém hovoru. Jimi jsem byl po chvíli vyhecován abych vytáhl počítač a předvedl práci. Všichni se seběhli kolem a ze slušnosti chválili, že jako dobré. Potom jsem spustil hry a chvíli si hrál. Co jiného bych tam měl dělat. Když jsem si ale všiml že monitor poněkud překáží a když jsem byl už po několikáté vyzván abych to už konečně uklidil, uposlechl jsem. Od art directora č.1 jsem dostal opožděně ručně vyrobené péefko se zakódovaným poselstvím. Samozřejmě mi trvalo pouze okamžik, než jsem to rozluštil. Ovšem poselství ani teď, několik dní poté stále nechápu. Najednou se objevil číšník a ptal se co si dám. „Kofolu“ „Nemáme“ „Mléko“ „Nemáme“ „Citronádu“ „Nemáme“ „Kolu, dám si kolu“ „Dobře“ Je zvláštní, že nikde v těchto podnicích není k dostání vychlazené mléko, nápoj šampiónů. Asi by se hosté opět cítili společensky znemožněni. Po tom co dopíjím, dostávám chuť na pivní sýr. Žádám art directora č.1 aby mi odchytil číšníka, protože já sám to nedokážu. Nakonec se číšníka ptám, jestli je pivní sýr započítán na účet oslavy. Číšník odvětí, že se poradí s pánem. Tím myslí šéfa. Posílám číšníka za šéfem s větou „tamdle ten to platí tak se nějak domluvte“ a už vidím, jak šéf pozitivně kývá hlavou a číšník se ptá co bych si k pivnímu sýru dal za nápoj. Když nemají mléko, tak už zbývá jen jedna logická odpověď. Multivitamín. Tuto skvělou kombinaci si opravdu vychutnávám a vydatně najeden se pomalu chystám na odchod. Lidí už stejně ubývá a navíc si ke stolu přisedl markeťák s homosexuálním účesem. Vypráví cosi o tom, že spal v práci v psím pelechu. S touto informací v hlavě uznávám, že by to pro dnešek stačilo a čekám na kolegu až půjde. Jenže toho právě odchytla kolegyně, na kterou serou kočky, v tuto dobu s již velmi laškovně rozepnutou košilí a s jednou rozbitou skleničkou na účtě. Ještě odcházím na WC s hrůzou co mě tam čeká tentokrát. No jistě! Všude smrad z hulení. Proč ty hajzly nemůžou bejt aspoň jednou normální. Rozčilen vykonávám potřebu a vracím se ke stolu. Vzápětí se ale opět zvedám protože art director č.2 odchází a já s ním. Po návratu domů, ještě do dvou do rána velmi nerad nastřeluji ostré fotky do časopisu.
Asi bych se měl zmínit ještě o mém samostatném kurzu na potlačení asociálnosti. Stanovil jsem si jistou čelyndž, že se musím naučit mluvit s lidmi. Když to bude nezbytné. Nakonec jsem k tomu stejně donucen tím, že jsem v práci nový. No, myslím, že dělám pokroky. K mladší kolegyni si již mohu dovolit můj pověstný záchodový humor aniž bych byl odměněn pohrdavým pohledem. Ke starší kolegyni si mohu dovolit nižší level humoru, ale aspoň že tak. Na to jaké problémy mi komunikace se ženami dělá to myslím není špatné. Takhle bych se snad i ve třiceti mohl dopracovat k oslovení cizí ženy otázkou „Nevíte, kde zde prodávají mléko za stravenky?,“ což jistě zapůsobí. Můj zdravotní stav se myslím celkem zlepšuje. Pouze opět poněkud hůře slyším. Všechny otravuji pořád dokola svým „Coo?“ Situace je taková, že já slyším, že lidé něco říkají, v uších tedy problém asi nebude. Já jen nevím co říkají. Musím se tedy znovu optat a pak mi dojde co chtějí. Asi nějaká postupná degenerace.
Nyní se připravuji na další pracovní týden. Čeká mě další časopis, tentokrát nikoliv zaměřený na mladé, energické slečny, ale na upocené, mastné, staré mládence, kteří se zajímají o kabeláž, spoje a další elektro kraviny. Budu na něj mít ještě méně času, než na ten první. To znamená další noční lety a další očichávání.

Živě z místnosti se zataženými roletami

Právě píšu přímo z práce. Konečně sem se popral s první várkou textů na zlomení. Problém ale je, že další dostanu až tak zítra, což mě odpět dostane do nepříjemného skluzu. Musí se to nějak rozumě plánovat, protože takhle se z toho brzo poseru. Nevím ani, kdy přesně má být uzávěrka časopisu, který mám rozdělaný. Prý 22. nebo 23. nebo 24. ledna. Sranda je, že 20. má být uzávěrka dalšího časopisu, ze které ho nemám k dispozici žádné texty.
Rád vzpomínám na časy nezaměstnanosti, kdy jsem si mohl vyjít na procházku. V tomto počasí by to bylo jistě zajímavé. Taková Divoká Šárka musí být velmi „impresívní.“ Nyní sedím celý den uzavřen v budově a můj pohyb se zůžil pouze na chození na záchod dlouhou chodbou nebo chození s kolegyní do kuchyně, kde se dívám, jak připravuje čaj. Bonusem je když se mě na něco vyptává, jsem rád tázán a tak ochotně odpovídám. Do práce přijíždím někdy kolem půl desáté (tou dobou jsem před 2 měsící ještě spal) a domů se vracím před sedmou večer. Překvapivě to snáším dobře. Asi jsem podvědomě vděčný za to, že mám práci. S tím souvisí další věc. Moje schopnost vcítění se do lidí, kteří nemají práci se za poslední půlrok zvýšila o 2 000%. Dřív sem na jejich „fňukání“, že nemají práci pomyslel ať si jí jdou najít. Dnes už vidím, že to není tak jednoduché.
Přes den toho teď moc nestihnu. Ráno se najím a jdu na tramvaj, po cestě koupím pěčivo. Večer přijdu domů, najím se, provedu osobní hygienu a jdu spát. Na hraní si bohužel nechávám jen víkendy. Nedávno jsem totiž od Xavera za výhodnou cenu odkoupil nejnovější, nejvíc nejlepší herní konzoli ze země, kde vychází slunce. Po prvním ozkoušení jsem byl překvapen, jak krásně funguje a hraní na počítači již vypouštím. Konzole se zapne, vloží se disk a hraje se. Nemusím se bát jestli se mi hra bude sekat atd., protože na konzoli se to seká jen málo. Velmi mě to potěšilo, vždy jsem měl konzole za nižší formu hraní, pro nižší formu inteligence, ovšem nyní zjišťuji, že tato herní úroveň je přesně pro mě.
Mno, přišel text na zlomení. Proč se tomu vůbec říká lámání? Je to nelogické, protože když vám někde přesahuje text, tak se říká,že přetýká. Nikdy jsem něviděl nic, co by šlo zlomit a bylo to zároveň v kapalném stavu. Zlomit>Zalít. Přetýkat>Přepadávat.